Ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 459/2014, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda se v případě veřejné zakázky malého rozsahu (VZMR) zadávané na základě výjimky tzv. mimo režim ZVZ uplatní pravidlo uvedené v § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., podle kterého lze při úplatném nabývání majetku sjednat cenu pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu. Posouzení této otázky má totiž zásadní význam pro závěr o (ne)platnosti ceny sjednané v rámci zadávání VZMR v rozsahu rozdílu, o který sjednaná cena překročila přípustnou výši (cenu obvyklou).
Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že pokud zadavatel – organizační složka státu – využil výjimku z působnosti ZVZ, je nezbytné uplatnit obecný předpis upravující hospodaření státu. – Tím je právě zákon č. 219/2000 Sb., a to včetně jeho § 12 upravujícího zásady, které musí organizační složky státu respektovat, nabývají-li majetek pro stát.
V této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval následující: „Pokud jde o výši ceny, za kterou mohou organizační složky státu nabývat majetek pro stát, vychází se ze zásady, že by neměla být překročena určitá hranice, a to pod sankcí neplatnosti dohody o ceně v části přesahující přípustnou mez. Maximální hranice je primárně představována oceněním kupovaného majetku podle zvláštního předpisu, jímž je zákon č. 151/1997 Sb. Lze tedy uzavřít, že v případě, kdy zadavatel veřejné zakázky postupuje podle § 18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, platí pro nabývání majetku státu ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., podle něhož při úplatném nabývání majetku lze cenu sjednat pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. platí, že majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Pro případ překročení ceny nabývaného majetku se uplatní ustanovení § 12 odst. 5 věta druhá zákona č. 219/2000 Sb. podle něhož je dohoda o ceně neplatná v rozsahu rozdílu, o který sjednaná cena přípustnou výši překročila.
Nejvyšší soud tak potvrdil závěry odvolacího soudu, podle kterého žalované (vybranému uchazeči) vzniklo bezdůvodné obohacení v důsledku přijetí peněžního plnění (ceny) v rozsahu přesahujícím obvyklou cenou. Nejvyšší soud tak zároveň potvrdil závěr odvolacího soudu, podle kterého je žalovaná toto bezdůvodné obohacení žalobkyni (zadavateli) vydat.
Proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu však byla dne 2. 5. 2016 podána ústavní stížnost, která je u Ústavní soudu vedená pod sp. zn. II. ÚS 1384/2016. Rozhodující tak bude až právní názor uvedený v rozhodnutí o podané ústavní stížnosti.
Plné znění citovaného rozsudku je dostupné na stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.